Reklama

Využijte 10% slevu na objednávku, kód SOUSEDEKNIHA

Vlastnictví bytu zavazuje aneb nikdo to za nás neudělá

Daniel Adam Bergmann, 15. 12. 2016

Soukromé vlastnictví s sebou kromě dobrého pocitu, že „něco máme“, přináší i zodpovědnost. O svůj majetek se musíme starat, sledovat, jaké povinnosti nám k němu přisoudil stát a zejména se snažit, aby přinejmenším neztrácel svou hodnotu. Celkem dobře to jde třeba u vlastní umělecké sbírky, mnohem hůř se nám bude dařit s chatkou u lesa a zcela beznadějné to bude u našeho auta. Statistiky uvádějí, že hned po prvním roce provozu automaticky ztratí zhruba 30 % ze své původní hodnoty.

Koupili jsme byt a co dál?

Pokud si koupíme vlastní byt, je naše snažení dobře se o něho postarat výrazně ztíženo. S vysněným domovem si totiž kupujeme i sousedy, které jsme nikdy předtím neviděli a se kterými nás spojuje jen to, že se jim zalíbil stejný dům. S nimi musíme vytvořit akceschopnou organizaci schopnou udržet dům v provozu a zajistit všechny jeho potřebné funkce.

V drtivé většině případů je ochota lidí nějak se aktivně zapojovat v činnosti SVJ minimální. Všem se uleví, když se podaří zvolit lidi do výboru a tím je pro ně celá záležitost uzavřena. Hurá, jde se bydlet. V tomto okamžiku, ale všechno teprve začíná. O dům se někdo musí postarat. SVJ většinou jdou dvěma cestami. Tou první je smlouva se správcovskou firmou na všechny nutné činnosti, jako je například účetnictví, úklid, údržba. Menší SVJ jdou často cestou svépomoci. O účetnictví se postará manželka předsedy na mateřské, o zahrádku před vchodem činorodá penzistka.

Ať to dělá někdo jiný!

Idylka však často brzy skončí. Ti, kteří si najmuli správcovskou firmu, často plní diskuzní fóra stížnostmi na mizerné služby, špatnou komunikaci a spoustu peněz, vytahaných ze společné kapsy. Za naši pohodlnost se platí, a tady to bývá doslova a do písmene. A nejhorší na tom je, že přes všechny potíže s nespolehlivou správcovskou firmou, která se třeba zároveň stará o stovky jiných domů, se jako SVJ své zodpovědnosti před zákonem nezbavíme.

Jako ideální se nejeví ani druhá cesta. Manželka předsedy společenství je znovu v požehnaném stavu a má jiné starosti, než účtovat zálohy. Kdysi nadšená zahradnice ztrácí trpělivost s neustálým svinčíkem mezi záhonky, navíc je vyčerpaná bojem s pejskaři. Obě pak denně čelí neustálým telefonátům a stížnostem sousedů, kteří se sice rádi zbavili své odpovědnosti, ale mají ke všemu tisíce připomínek a pocit, že si jejich služby „přece platí“. Ani zde přenesení zodpovědnosti na druhé nefunguje stoprocentně.

Zlaté české ručičky?

Jako nejméně bolestivé řešení se nabízí jakási střední cesta, kdy SVJ zadá starost o dům několika menším subjektům nebo živnostníkům. Ti si zakázky více váží a to je taky na jejich práci vidět. Podle Michala Reho, majitele úklidové firmy, se jejich zákazníci dělí zhruba na dvě skupiny. Na ty, kteří oceňují, že v dnešní době sehnat někoho ochotného dobře pracovat rukama je nadlidský úkol, a proto jejich kvalitní práci dokáží i ocenit. A pak jsou tu další, kteří by nejraději měli všechno zadarmo, ale sami se nijak nepřičiní, spíše naopak.

„Typickou situací je, že přijdete do baráku, který jste měli perfektně uklizený a při příchodu zjistíte, že se z něho přes týden stalo staveniště, aniž by to někdo dal dopředu vědět, tak jak se zavázal ve smlouvě, v níž podepsal, že něco takového oznámí minimálně 12 hodin před úklidem,“ dodává jako názorný příklad pan Reho.

Hlavně, ať to nejsem já

Zkušenosti se samozřejmě dům od domu liší, nelze jednoznačně doporučit žádnou cestu, vždy je to o lidech. Ukazuje se však ve všech případech, že pokud majitelé bytů jen pasivně čekají, až se o jejich dům někdo postará, je dopředu téměř jisté, že na problémy mají zaděláno. A že hromadná hádka na shromáždění vlastníků a hledání viníka, je už jenom špička ledovce a slepá ulička, co nikam nevede. Proto je třeba si před koupí bytu uvědomit, že vlastnictví zavazuje, a že bez osobní účasti každého vlastníka se SVJ dobře dělat nedá.