Dědická smlouva

Dědická smlouva je právní institut, který stojí na pomezí mezi klasickou smlouvou a závětí.

Dědicové tak mají jistotu, že jim připadne část dohodnuté pozůstalosti, neboť i oni jsou subjekty dědické smlouvy. Co do rozdělení pozůstalosti se tak jedná o institut, který nejlépe odráží vůli zůstavitele rozdělit svůj majetek.

Co říká zákon?

Zákon na dědickou smlouvu klade poměrně jasné požadavky. V případě jejího uzavření je v následném dědickém řízení těžké prokázat její případné vady, a to i z důvodu, že ji sepisuje notář v podobě notářského zápisu jakožto veřejné listiny. Z toho důvodu platí zákonná podmínka, že dědickou smlouvu může uzavřít pouze zletilý zůstavitel, který je plně svéprávný. Současně strany uzavírající dědickou smlouvu nemohou být zastoupeny. Podpis smlouvy tak musí provést každá strana osobně. V opačném případě se vystavují riziku neplatnosti smlouvy.

Nezletilost a svéprávnost

Sporná je však situace, kdy má být druhou stranou dědické smlouvy nezletilá osoba. Požadavky na zletilost a plnou svéprávnost klade výslovně občanský zákoník pouze na zůstavitele, nikoliv na budoucího dědice. Z důvodové zprávy k občanskému zákoníku však plyne, že způsobilý k uzavření dědické smlouvy je pouze plně svéprávný člověk. Dědickou smlouvu by proto dle důvodové zprávy neměla uzavírat osoba mladší osmnácti let, ani člověk, jehož svéprávnost soud omezil. V komentářové a další odborné literatuře však nepanují názory, že by druhou stranou dědické smlouvy nemohla být osoba mladší osmnácti let. Jelikož platná právní úprava výslovně nezakazuje uzavřít dědickou smlouvu s nezletilým, může tak dědicem být i osoba nezletilá. Lze tedy uzavřít, že podmínky týkající se zletilosti a svéprávnosti se týkají pouze zůstavitele.

Forma dědické smlouvy

Dědická smlouva vyžaduje formu veřejné listiny. Nejčastěji se tak bude jednat o situace, kdy smluvní strany nechají dědickou smlouvu sepsat notářem. Co do formy se jedná o notářský zápis. Současně je třeba zmínit, že dědickou smlouvou nemůže zůstavitel rozdělit celou svou pozůstalost. Zde platí zákonné omezení, že 1/4 celkové pozůstalosti musí zůstat volná. Povětšinou z důvodu ochrany nepominutelných dědiců či z jiného důležitého důvodu. Zůstavitel však i přesto tuto poslední čtvrtinu může dědici odkázat. Nikoliv však prostřednictvím dědické smlouvy, ale za pomoci závěti.

Pro případ, že by v následném pozůstalostním řízení byla prokázána podstatná vada dědické smlouvy, poskytuje občanský zákoník ochranu vůli zůstavitele. V případě, že bude dědická smlouva neplatná pro nedostatek formy, z důvodu nezletilosti či plné nesvéprávnosti nebo jakékoliv jiného zákonného požadavku, bude se na takovou smlouvu hledět jako na závěť. To však za podmínky, že neplatná dědická smlouva má náležitosti závěti. Původní dědic tak stále může dostat všechen dohodnutý majetek.

Respektujte požadavky občanského zákoníku

Dědickou smlouvu považuje platná právní úprava za nejsilnější dědický titul. Má tak přednost před případnými jinými dědickými tituly. Také i právě z tohoto důvodu se jedná o institut, který poskytuje dědicům největší šanci na obdržení dohodnuté části pozůstalosti. Vždy je však třeba respektovat přísné požadavky občanského zákoníku na formu a obsah dědické smlouvy.

Více o JUDr. DAVID PYTELA,MBA, LL.M., advokát

Přečtěte si také:

Změna vlastníka bytu a její vliv na nájemce

Zdroj foto: Pixabay