Reklama

Využijte 10% slevu na objednávku, kód SOUSEDEKNIHA

Jak pozvednout obývák či ložnici aneb nebojme se originálů

Daniel Adam Bergmann, 29. 4. 2017

Každý se snaží svému domovu vtisknout něco svého, co je mu příjemné a co zároveň odlišuje jeho domácí prostředí od toho jiného. Možná jsme si už zvykli na to, že navzdory velkému výběru nábytku a interiérových doplňků občas u svých příbuzných, přátel a sousedů stejně někdy potkáváme podobné nebo shodné sedačky, křesla nebo konferenční stolky. Stačí jiný potah, odlišný barevný odstín nebo ubrus přivezený z dovolené a otisk vlastní osobnosti je zachován. V tomto směru si býváme jistí a žádnou velkou vědu z toho neděláme.

Odhlédneme-li však kousek výš, směrem na stěny, tam už naše jistota nebývá tak zřejmá. České domácnosti jsou stále velmi konzervativní a většině prázdných stěn je přisouzena bílá barva. Když jsou přece jen stěny barevné, často je zvolen nevhodný barevný odstín, který se po čase omrzí, protože skutečně jenom některé barevné tóny jsou nadčasové a dokážou dotvářet příjemné bydlení řadu let. A pokud se ptáme na to, co vlastně na stěnu dát, nabízí se parafráze na jednoho nejmenovaného kuchaře: „Když nevíš, co na stěnu, vraž tam poličku.“

(Boží oko – Martina Chloupa)

Nad pohovku originál

Doba však jde dál a věci se mění. Interiérům dnes často už nestačí sériové reprodukce z Ikey nebo stylizované designové plakáty. Do českých obýváků se pomalu, ale jistě vrací originální malby. Ačkoliv si lidé z umění a kultury rychle oblíbili divadlo, koncerty i operu, ke skutečnému obrazu nad pohovku si cestu klestí jen pár statečných. Přitom na současné výtvarné scéně působí celá řada vynikajících autorů, z jejichž tvorby si skutečně může vybrat každý. Dobře vybraný obraz se pak stane nejen důležitou součástí rodinné atmosféry, ale může být i finanční investicí a sloužit v budoucnu ke zhodnocení majetku. Majitelé obrazů třeba od pana Sopka, sester Válových nebo Adrieny Šimotové by mohli vyprávět.

Jeden takový dobře vybraný originál visí na stěně v bytě karlovarského paneláku a jeho pyšná majitelka Barbora Turčínová u něho nadšeně vypráví: „Na ten obraz jsem čekala devět let. Nemohla jsem si ho před tím dovolit, ale konečně se mi podařilo ušetřit nějaké peníze a do obrazu investovat.“ Tím vysněným originálem je olejomalba Manekýn od Pavla Šmída. „Někomu se může zdát, že obraz na stěnu je až to poslední, co by si potřeboval koupit, ale já to vnímám úplně jinak. Téma obrazu mě oslovuje, cítím, že něco z něj je mojí součástí a celé to dohromady vyjadřuje něco, co mi přináší radost pokaždé, když jdu kolem,“ dodává Barbora.

(Kabát – Pavel Šmíd)

Profesionál nebo začátečník?

Originální olejomalba od etablovaného malíře skutečně může vyjít i na několik desítek tisíc korun. Záleží na rozměrech díla, jménu autora, stejně jako na kvalitě zpracování a síle sdělení. Nejenže je drahý materiál, ale umělec obraz vytváří často řadu týdnů a pak další měsíce čeká, až se najde kupec. Prodaný obraz pak znamená, že z jeho zisku autor pak musí vyžít často i několik měsíců. Proto se jen málokdo ze současných tvůrců uživí čistě malováním a většinou mívají další práci.

Kdo nemůže investovat poměrně vysoké částky do originálů zavedených malířů, může zkusit dílo od talentovaného absolventa výtvarné školy. Pořízení takového obrazu pak vyjde řádově na tisíce a novopečeného majitele při tom může hřát vědomí, že pomohl mladému autorovi na počátku jeho umělecké dráhy. Ještě před několika lety byli takovými studenty třeba korunní princ komiksu Karel Jerie, konstruktér perspektiv a projekcí Igor Grimmich nebo věčný ironik Lukáš Miffek, jejichž tvorba je dnes dobře ceněna. A kdo tehdy, před osmi nebo deseti lety, koupil jejich práce, zhodnotil svou investici několikanásobně.

„Osobně jsem se inspirovala v atmosféře první republiky. Tehdy bylo naprosto běžné, že byty a domy zdobily originální malby, sochy a plastiky, patřilo to k dobrému jménu, a proto jsem se rozhodla s tím začít u sebe,“ uzavírá návštěvu Barbora.

(foto: redakce)