Děsivý život pana Vomáčky - hrdina nebo chudák? Aneb uhnaný předseda SVJ objevuje zázrak online Sousedů

Říkám si, že to ještě není tak zlé, někdy chodí i horší. Nejsem ale elektrikář, tak proč mi někdo nadává, že mu před vchodem do bytu praskla žárovka? Kdyby se jednalo o děvče měřící 160 cm, pochopil bych to. Novák je o hlavu vyšší než já – nepochopím. Ale co, po práci tam skočím a žárovku vyměním, ve sklepě jich pro tento případ radši pár mám. Na další esemesky nestíhám odepisovat.

Když se chystám obléct si kabát a vyrazit do práce, zazvoní mi mobil. Intuitivně jej přikládám k uchu s pěticentimetrovým odstupem. „Tady Šnýdrová, pane Vomáčka, kdy že nepoteče ta horká voda? Já budu mít o víkendu doma vnoučátka, tak abych je mohla vykoupat,“ odpovídám, že voda nepoteče až za měsíc a vzápětí si říkám, jak to vůbec může vědět, když se o tom mluvilo pouze na schůzi výboru. Paní Šnýdrová se uklidní a dál mi vypraví, jak ji bolí noha, jak se dneska špatně vyspala a co vaří k večeři. Rád si s ní povídám, ale ne když hrozí, že přijedu do práce pozdě.

Dobíhám tramvaj na poslední chvíli. Mám štěstí, dobře naladěný řidič mi nechává dveře otevřené. Celý uřícený si sedám na jedno z volných míst, které tu ještě je. Ani nedosednu a už mi přijde další esemeska. Tentokrát pan Tulík, abych mu do schránky vhodil vytištěné stanovy, rád by si je totiž večer přečetl. Nedělá mi to problém, akorát je mám doma na svém počítači, kde nemám tiskárnu. Odepisuji, že mu je rád dodám zítra, či pozítří, což je ale už pro pana Tulíka pozdě, protože je potřebuje dnes večer. Začínám lehce propadat nervozitě a naštvání.

Vcházím do práce a pospíchám na dvouhodinové jednání. Po jeho ukončení se podívám na mobil. Na displeji se na mě smějí další tři zprávy a jeden zmeškaný hovor. Vím, kdo to je, a vím, že to nechci řešit. Zase pan Bek, kterému něco chrastí v topení. Už jsme to řešili pětkrát, dokonce měl zaplacené i dvě prohlídky ze společných peněz, ale zřejmě je mu to málo. Nemám sebemenší náladu to řešit. Mám tu práci, která mě živí a to je teď přednější.

Po práci pospíchám domů, beru ze sklepa žárovku a jdu ji panu Novákovi vyměnit, abych se ráno vyhnul jeho esemeskám. Na chodbě potkávám ještě paní Klementovou, která mi s radostí vypráví, jak se má, a ptá se, kdy bude další shromáždění a o čem se na něm budeme bavit*. „To netuším, otázky na další shromáždění má u sebe paní předsedkyně, ne já,“* trochu zalžu, abych se vyhnul další debatě. Rychle žárovku našroubuji a běžím do svého bytu. Snad už mě nikdo nebude otravovat, říkám si v duchu.

Doma se ženou připravíme večeři, opravíme dětem úkoly a chystáme se dívat na televizi a odpočívat, když vtom zazvoní zvonek. „Pane Vomáčka, nemáte náhodou vrtačku?“ , stojí přede dveřmi náš soused, již po třetí v tomto půlroce. „Nemám, pane soused, již po několikáté vám říkám, že nejsem žádný kutil a vrtačku doma opravdu nemám,“ ani už nečekám na odpověď, cítím se trochu drze, ale zavírám mu dveře před nosem.

Začínám pociťovat, že na tuto práci nemám nervy, když v tom mi na mobil přijde e-mail s upozorněním od paní předsedkyně, že zítra je schůze výboru. Říkám, že takhle by měla vypadat veškerá komunikace, i mezi vlastníky a výborem, jednoduchá, rychlá a efektivní. Sedám si tedy k počítači a začínám hledat na Internetu, jestli není nějaká možnost spravovat naše SVJ online. Nacházím několik webových stránek, nevypadají špatně, ale většinou chtějí nějaký poplatek. Už slyším ty poznámky vlastníků, že je zbytečné za něco takového platit. Pátrám tedy dál a nacházím portál Sousedé.cz. Vypadá pěkně, je tam vše, co potřebuji. A dokonce zadarmo. Zkouším s ním ještě porovnat pár dalších stránek zabývajících se správou SVJ a BD, ale nikde nemají zdarma tolik funkcionalit jako zde. Navíc jsou tyto stránky přehledné a fungují dobře i na mobilu. Zajásám. Myslím, že jsem našel řešení, jak si ulehčit život a vyhnout se několika telefonátům denně. Nikdo přeci nemůže protestovat proti tomu, aby měl všechny informace kdykoliv po ruce a ještě zadarmo. Tohle bude můj první návrh na zítřejší schůzi výboru. Teď už si můžu jít v klidu lehnout a doufat, že i ostatním se můj návrh zalíbí.