Rychlík Wydmy aneb jedeme k Baltu - 1. část

Je pátek večer a vystupujeme v Bohumíně z Pendolina. Podle spoluobčana, který se před nádražím důležitě projíždí sem tam v dunícím bavoráku staršího data výroby a pár potácejících se postaviček s pomačkanými plechovkami v ruce, by se mohlo zdát, že jsme se ocitli na konci cesty, ne-li přímo na konci světa. Ale není tomu tak, naše výprava teprve začíná. Hned, jak si v blízké taverně plné halasných dam tvrdého vzezření i způsobů, dáme pivo na vzpamatování, vracíme se na nádraží, kde s velkými očekáváními nastupujeme do lůžkového vozu letního speciálního vlaku R 403 Wydmy na tzv. Helskou kosu nebo častěji, ale nesprávně na Helský poloostrov. Máme před sebou více než 14 hodin zážitků na polských kolejích a víkend u Baltu.

Lůžkový vůz má svůj vlastní doprovod a v průběhu jízdy je uzamčen i v rámci vlaku. Vagónvedoucí si nás pečlivě zapisuje na papírový seznam a ptá se, zda budeme ráno chtít kávu nebo čaj. V kupé se třemi lůžky nás čeká přeslazený muffin k snídani a malá voda. Stísněný interiér se vybavením i vzezřením spíš podobá realitě 90. let, než propagačním materiálům železničních dopravců z druhé dekády třetího tisíciletí, ale všude je čisto a bez zápachu, takže jsme spokojeni. Z Bohumína vyrážíme na čas a nutno podotknout, že jízdní řád je beze zbytku dodržen po celou cestu, byť všech jedenáct vagónů táhne stařičká lokomotiva, z níž se trvale line zápach spálené gumy, odlétají jiskry, ozývají se divné rány a podezřelé syčení, až má člověk pocit, že snad ani nejede na elektřinu, ale stále ještě na páru.

(Helská kosa, Hel)

To se naštěstí změní v Katovicích, kdy následuje frenetická invaze polských důchodců a matek s dětmi na zbytek volných lůžek a noční klid trvale rušící lokomotiva je přepřažena na druhý konec vlaku. Konečně se trochu vyspíme, byť lůžka jsou neskutečně tvrdá a také krátká, což naše téměř dvoumetrová těla nesou jen těžce, ale statečně. Nakonec se na to dá nějak zvyknout a noc společně s postarším pánem na třetí pryčně, celkem bez úhony přečkáme. V kupé jsou totiž dodržována spaní dle pohlaví, a přestože přijel s manželkou, rezervační systém je nemilosrdně rozděluje. Cestující mají možnost připlatit si za takzvaný double, což znamená, že třetí lůžko je zrušeno a neriskuje se tak společný nocleh s neznámou osobou nevyzpytatelného zjevu i chování, ale my jsme škudlili a navíc tento celý podnik bereme jako dobrodružství, takže se vším všudy.

Probouzí nás zima z pootevřeného okýnka a také rytmický rachot kolejí. Moderní tratě jsou vždycky jen na části trasy a nová nádraží s moderním informačním systémem jsou zcela bezelstně střídána rozpadlými nástupišti, jak vystřiženými z dokumentárních pořadů o zániku civilizací. Naprostou samozřejmostí jsou také budky plné výhybkářů a signalizace pomocí lamp. Je jasné, že tady se vysoká zaměstnanost udrží ještě dlouho. Stejně tak informace o vlacích na nádražích stále čte paní z papíru a není jí rozumět, přesně jak to pamatujeme z dob minulých. A když už jsme u toho, tak známky se v Polsku stále olizují a dobrý mobilní signál je jen někde, nemluvě o 4G internetu. Tak nějak nám dochází, že sice remcáme nad cenami mobilních služeb, ale nejlepší pokrytí datovou sítí v celé Evropě, kterou v Česku máme, za tím už nevidíme.

(Nástupiště v Bytomi)

Káva přinesená vagónvedoucím je samozřejmě odporná, ale při promrzlém ránu krásně horká. Čeká nás ve vlaku ještě celé dopoledne a chceme se dívat z okýnek ven. Nejsou tu žádné sedačky a tak nás napadá přesun do normálních vagónů, které jsou ale, jak později zjišťujeme, narvané k prasknutí. Z okýnka se tak dá dívat jen vleže z prostřední pryčny nebo na stojáka. Spravedlivě se střídáme, protože zírání ven ležmo je pohodlné a cool. Děda nás hned ráno opouští a připojuje se ke své ženě na konci chodbičky. Budiž mu ke cti, že byl střízlivý a nechrápal. V Gdyni se vlak rozděluje na dvě půlky, jedna míří do Leby, druhá do Helu. Polský exodus vypukne v městečku Wladyslawowo, které je posledním rozlehlejším střediskem před úzkým poloostrovem a kde je zřejmě větší množství finančně dostupných ubytovacích kapacit.

(Pláž na Helu, vstup 67)

Celá Helská kosa je vlastně písečný val, plný dun. Duna je polsky wydma a odtud i název rychlíku – R 403 Wydmy (Duny). Pláže jsou tak prakticky po celém obvodě a vstupy mají svá číslování. Ve směru od Wladyslawowa se začíná jedničkou a na špičce kosy je poslední vstup číslo 67. Závěrečná část cesty je hodně příjemná. Vlak je už téměř prázdný, počasí slunečné a teplé, podél trati krásné výhledy na moře, k tomu čerstvý, voňavý vzduch. Nakonec taky vystupujeme krátce před půl jedenáctou a ocitáme se v mumraji klasického přímořského letoviska s obchody, všudypřítomnými stánky se suvenýry, restauracemi a turistickými atrakcemi jako trajekty do Gdynie a Gdaňska, podmořským akváriem nebo jízdami na rychlých člunech.

(úvodní foto: Hel; foto: redakce)