Reklama

Využijte 10% slevu na objednávku, kód SOUSEDEKNIHA

Chorvatsko pod stanem (1)

Daniel Adam Bergmann, 19. 11. 2018

Rychle se stmívá a my ve zcela pustém autokempu Hamr hledáme někoho, komu by šlo zaplatit. Budka je ovšem nedobytně uzavřena a tma na krku, nezbývá, než si vybrat rovné místo a pustit se do stavby stanu. Tenhle ale stavíme poprvé a hned zkraje vůbec nechápeme, jak to s naším noclehem výrobce myslel. Teprve po dlouhých minutách bezradnosti, kdy nám noc dýchá na záda a skanduje k rychlejší akci, pochopíme, že obvyklá logika– postavit vnitřní komoru a přes ní vnější plášť, je tady přesně naopak. Nejdřív se postaví vnější část a do ní se zevnitř připíná vlastní spací modul. Do nejhoršího přijíždí noční jezdec – amík na motorce. Stan má hotový za pár minut a pouští se do rozdělávání ohně. To nás motivuje ke konečnému pochopení úmyslu výrobce a stavbu úspěšně dokončujeme.

Do rána se spustí slejvák a my zjišťujeme, že stan má sice „velkorysou a praktickou předsíňku s pevnou podlážkou, která zvyšuje komfort pobytu“, ale soudruzi zřejmě udělali někde chybu, neboť do ní teče. Všechny věci, které jsme tam v dobré víře před spaním uložili, jsou teď nasáklé vodou. To ta dovolená hezky začíná, rozmrzele se rozhlížím studeným, mokrým ránem po liduprázdném kempu a zkouším, jestli v umývárkách, jak vystřižených z dokumentárního snímku o nápravných zařízeních v thajských pralesích, teče voda. Ano, a dokonce teplá. Sice neskutečně smrdí, jakoby snad vytékala přímo ze septiku, ale teče. Pobyt nemá cenu prodlužovat, čeká nás dlouhá cesta. Prohodíme pár slov s amíkem a zjišťujeme, že je na cestě kolem světa. Sdělujeme mu objev horké vody a taky dodáváme, že ten největší smrad už jsme odtočili a může se vysprchovat, načež na vděk nečekáme a mizíme směrem k jižní hranici.

Ještě před tím, než si dáme skvělou snídani v Kap Café v Kaplici, kupujeme na pumpě desetidenní rakouskou dálniční známku (9 €). Chtěli jsme být moderní a koupit jí v elektronické verzi přes aplikaci ASFINAG, ale systém vyžaduje nákup 18 dní před prvním dnem platnosti, zůstáváme tedy u tradiční samolepky za okýnkem. Už po pár kilometrech neustálého omezování rychlosti brblám, k čemu známka, když se stejně nedá normálně jet. Korunu tomu všemu nasazuje IG-L zóna, která omezuje maximální rychlost kvůli emisím. Překročení rychlosti se trestá až znehybněním vozidla na 24h (odebráním klíčků nebo nasazením botičky) a kromě pokuty za rychlou jízdu hrozí i pokuta za znečišťování životního prostředí do dvou tisíc eur. Jedu tedy stovkou a připadám si jako u oběda, který musím jíst čajovou lžičkou.

Na obědě se zastavujeme v Linci, kde právě probíhá zajímavý výstavní projekt Höhenrausch. Naším dnešním cílem jsou však jezera v okolí Salzburku – Attersee a Wolfgangsee. Pohádkové kulisy pohoří na pozadí křišťálově čisté a ledově studené vody, jejíž zelenomodrý odlesk hladí u srdce a je tak v ostrém kontrastu s nepřívětivým místním obyvatelstvem, které ostražitě sleduje každý náš krok. Koupání je díky charakteru pobřeží možné jen na pár místech, ale po dlouhé cestě jde o fantastický zážitek.

(Wolfgangsee)

Večer na krku a my opět řešíme, kde dnes rozbijeme stan. Kempy jsou poměrně plné a nakonec nacházíme útočiště v Seecampingu Primus. V kempu je karavan na karavanu a se stanem působíme natolik exoticky, že si nás chodí prohlížet. Později zjišťujeme, že většina ubytovaných jsou „místní“ tedy ti, kteří si kemp platí celoročně a jezdí sem jako na chatu. Z toho důvodu asi mají pocit, že jim „jejich“ prostor narušují cizáci. Šusťákový příbytek už zvládáme sestavit rychleji, ale potýkáme se s tím, že na štěrkovém podloží nejdou zapíchat kolíky. Máme pocit, že jsme neustále pod dozorem, pánovi se v umývárce nelíbí, že si čistím zuby u umyvadla vedle pisoárů. Tam se přece myjí ruce. Jsem rád, že teče čistá a nezávadná voda a je mi celkem jedno odkud. Horší je, že kemp sousedí s rodinnými domy, kde na jedné terase probíhá do jedné do noci živá diskuze u vína jakýchsi postarších dam. Němčiny mám po hodině plné zuby a po dalších třech hodinách marného převalování se nacházím na pokraji šílenství, zvlášť když si uvědomím, kolik kilometrů za volantem na mě zítra čeká.

Ráno je studené a svěží, ale naší jedinou touhou je, vypadnout co nejdřív. Při placení na recepci si stěžuji na rušnou noc a získávám tím slevu 8 €. Kemp nás (2 osoby + auto) tedy vyšel na 20 €. Ranní kávu absolvujeme v sousedním kempu Wolfgangblick, kde je příjemná paní a kde mají travní sekci pro stany. Krátce litujeme, že jsme večer nedojeli až sem, ale zase máme tip pro příště. Po snídani v oblíbeném sídle Franty Pepy Jedničky - Bad Ischlu se ještě naposledy koupeme v mrazivé vodě jezera Hallstätter See, přičemž nás s pobavením ze břehu sleduje několik autobusů s korejskými turisty. Je totiž zataženo a na teploměru stěží 15°C, o teplotě vody raději nemluvit.

Svěžest a čerstvost se mi záhy velmi hodí. Jelikož se nám nechce platit mýtné 11,5 € za průjezd tunely, máme před sebou zdolání dvou alpských kopců. Plně naložená škodovka se do sedla Obertauer (1700 m n.m.) a na Katschberg (1650 m n.m.) ve strmých serpentinách nechce vydrápat ani na dvojku a prožíváme perné chvilky, zvlášť, když jsme v bodě nejkritičtějším nuceni zastavit na červenou (!) Probíhá tu oprava silnice a je zaveden střídavý provoz. Jízda dolů je v podstatě možná jen na jedničku a připadá mi horší než nahoru. Přes opocené čelo si do interní paměti navěky zapisuji, že příště rád a ochotně za tunely zaplatím.

(Lublaňský hrad)

Sešněrované, upjaté a ostražité Rakousko opouštíme ve Ferlachu, průjezdem Loibltunelu. Změna atmosféry je ve Slovinsku doslova hmatatelná, symbolicky mezi mraky vysvitá slunce a cítíme se o mnoho líp. Slovinci jsou prostě v pohodě a je to poznat prakticky okamžitě. Dochází mi, že Rakušanům jejich pořádek často závidíme, ale už nám nedochází, za jakou cenu ho dosahují. Možná proto jejich tváře vypadají stejně zpruzele, jako ty české. Docházíme k přesvědčení, že po náročně noci v Primus kempu a dnu plném dobrodružných horských vsuvek, si zasloužíme postel. Objednáváme hotel CUBE central rooms for 2 v Lublani.

Jde o přestavěný rodinný dům vesnického typu v blízkosti centra. Tím výčet výhod končí. Pokojíky jsou doslova miniaturní, sprchy společné, budiž. Problém je, že je absolutně všechno slyšet, jak ze sousedních pokojů vedle i nahoře, tak z toalet. V pokojíkách chybí vzduch, a když si otevřeme okno, sedí před ním sousedka a pokuřuje. Jako nouzové ubytování na jednu noc lze zařízení doporučit, ale je nutné počítat s tím, že cena reálnému komfortu příliš neodpovídá (pokoj 50 €).

(Pohled na Lublaň ze Starého hradu)

Lublaň je nádherná, nádherná a nádherná. Na širší rozepsání zde není prostor, ale zejména noční centrum plné nasvícených Plečnikových prvků je zcela odzbrojující. Nejkrásnějším místem a podle mě i nejromantičtějším je Trojmostí (Tromostovje) a přilehlý Prešernov trg. Noční atmosféra je příjemně uvolněná a přitom neagresivní, město svoje kouzlo neztratilo a možná je to tím, že většinu bavících se lidí tvoří sami Slovinci. Za návštěvu stojí i Lublaňský hrad, který je příjemně civilní a neokázalý. Víc, než dopoledne nemůžeme tomuto svobodomyslnému a přitom důstojnému místu věnovat. V trafice kupujeme za nekřesťanský peníz dálniční známku (7 dní, 15 €) a přemýšlíme, jak to časově skloubit s tou rakouskou. Škoda, že Slovince nenapadlo nějak se délkou platnosti přizpůsobit okolním státům (když už ne cenou), ale možná je to záměr, jak na jednu dovolenou prodat známky dvě. Mimochodem značně drahé je všechno a všude, ale to ještě netušíme, co přijde v Chorvatsku J