Chorvatsko pod stanem (3)

Od našeho prvního spaní na Hamru s umývárkami jak z nápravného zařízení, od studeného a nevrlého Rakouska máme najeto přes 800 km a pocit, že to není ta samá dovolená. Sluníčko, teplo, příjemně, leč draho. Jako vyznavač zdravé stravy navíc dost trpím kompromisy, ke kterým jsem na cestách vždycky donucen. Vegetariánství na jih Evropy ještě nedoputovalo a ani ve velkých obchodech nejsou ke koupi žádné vege, natož veganské výrobky. V Čechách jsem zpravidla na smažáku, s tím jsem se ale v Chorvatsku setkal jen jednou, hned na začátku cesty. Jsem tedy na pizze a na salátu a dal bych snad i stovku kun (350 Kč) za zeleninové rizoto. Navíc už máme plné zuby spaní na karimatkách a máme za to, že je třeba se odměnit postelí. Žhavíme tedy oblíbený booking.com a hledáme apartmán s kuchyňkou, kde by se dalo uvařit něco pro klid duše a trávicí soustavy.

Vítězí Vila Anita v Medulinu, kam nakonec v noci přijíždíme. V malém pokojíku je vedro, okna na rušnou ulici a kuchyňka nikde. Cena 35 € (910 Kč), ovšem se snídaní. Jsme za celý den utahaní, nemáme sílu se dohadovat s jinak příjemným ubytujícím mladíkem. Sen o domácí večeři se rozplývá, jdeme hledat restauraci. Jídla všude okolo začínají na 75 kunách (260 Kč) a míří výš, nad stovku. Nakonec nahoře v kopcích najdeme vývařovnu s plastovými ubrusy na stolech, kde pořídíme milánské špagety nevalné chuti i zápachu za 40 kun (140 Kč). Jídlo je zkrátka v Chorvatsku obrovský problém, jak cenou, tak kvalitou. V duchu se omlouvám všem vysmívaným „paštikářům“, i mně je teď už jasné, že pokud sem ještě vyrazíme, tak jedině s vlastní kuchyní.

Snídaně ve Vile Anita je bezva, stoly se prohýbají, dá se dobře vybrat. Máme dobrou náladu, postel je prostě postel, ta karimatku, byť nafukovací, nenahradí. Naše dobré rozpoložení bohužel nesdílejí naši němečtí a rakouští spolustolující. Nevím, čím jsem si po ránu zasloužil tolik opovržlivých pohledů, jen co jsem je slušně pozdravil. Evidentně jim narušujeme germánskou idylku nebo jsou prostě jen na své dovolené nasraní a já si to beru příliš osobně.

(Pula, koloseum)

Vyrážíme do Puly. Rušné, hlučné a tak nějak ušpiněné město, které nemít krásně dochované římské koloseum, těžko byste do něj měli důvod zavítat. Nezdržujeme se příliš dlouho, fotíme se před starověkými ruinami, navštívíme pevnost nad městem a rychle pryč. O mnoho působivější je malé, téměř opuštěné městečko Labin, které nás úplně nahoře odmění nádherným výhledem do okolí. Pak nás čeká trajekt Brestova-Porozina na ostrov Cres.

Trajekty jezdí zhruba po hodině a půl, plavba trvá 20 minut a za dvě osoby (á 18 kun) plus auto (115 kun) zaplatíte tedy celkem asi 528 Kč. Zájemce o svezení upozorňujeme, že k trajektu vede už ze silnice speciální řadící pruh. Je také dobré přijet s předstihem, protože zájemců je zejména o víkendech dost a často se nedostane na všechny. Dobré je taky vyslat jednoho z posádky dolů pro lístky, aby se při naloďování nezdržovalo. Převoz se dá zaplatit také online na webových stránkách, ale to jsme nezkoušeli.

Cres je hornatý, skalnatý ostrov s nezaměnitelnou atmosférou a zvláštním pachem, pocházejícím zřejmě z nějaké aromatické dřeviny. Napříč ostrovem vede solidní asfaltka, která na svým parkovištích nabízí spoustu zajímavých výhledů. Jezdí se svižně, ostatně jako všude v Chorvatsku, a s dopravními předpisy se příliš nikdo moc netrápí. Chorvati a Slovinci přitom řídí ohleduplně a nikoho neohrožují, problémy dělají jen puritánští Rakušáci s dogmatickým dodržováním rychlosti a Češi se svou typickou nervní, agresivní a sobeckou jízdou. Jakmile se vám v Chorvatsku někdo nalepí na zadek a nervózně vykukuje do protisměru, je to na beton Čech.

(Kemp Baldarin, pláž)

Největším městem ostrova je stejnojmenný Cres. Na kruháči, kolem Plodine, odbočujeme do kempu Kovacine s nadějí, že tu dnes zůstaneme. Bohužel je opět značně narváno a pro stany tu mají jen pár míst na skalnatých teráskách. Moje zkušené oko vnímá, že kdosi před námi vzdal kolíky a stan mu drží kameny. Tentokrát jsem to já, komu se tady nelíbí a hodlá pokračovat dál i s vědomím, že smysluplných možností na úzkém ostrově moc nezbývá. Vycházím z jednoduché teorie, že lidi jsou od přirozena líní a pohodlní. Proto většina turistů zakotví zde, v blízkosti velkého města a nechce se jim harcovat dál, ostrovem do neznáma.

Moje sázka na neznámo vychází! Zhruba po 40 km přijíždíme na téměř mystické rozcestí, do Osoru. Tam se dá pokračovat už jen na ostrov Lošinj nebo na konec Cresu. Volíme samotný konec, když už, tak už. Do Punta Križa a dál do kempu Baldarin vede asi 10km dlouhá silnička, tak úzká, že se vejde jen jedno auto. V protisměru se tak různě vyhýbáme, jednou my, jednou oni, jak podmínky dovolí. Stezka odvahy, zkouška solidarity. V hlavách se nám přemílají obavy z toho, co nás na samém „konci světa“ čeká a jestli jsme se přece jen neunáhlili. Místo vypadá jak z hororu a pokud se odtamtud už nevrátíme, nikdy nikdo nemá šanci nás tam najít.

(Kemp Baldarin, pláž)

Všechny obavy byly nakonec zcela liché. Na konci cesty (a opět se stmívá) nás vítá milý recepční a nabízí ubytování za dosud nejnižší cenu (18 €) v nudistické části kempu (jak se říká FKK). Kemp je rozlehlý, je zde spousta místa chráněného stromy a krásné moře. Mají tu dvě restaurace a obskurní obchod Jadranka, kde pokaždé vyhrává rockový nářez a kromě pokladního a DJ v jedné osobě, tam nikdy nikoho jiného nespatřili. Na svých dalších výpravách po blízkém okolí nakonec druhý den objevujeme liduprázdnou zátoku s PÍSEČNOU pláží, vystřiženou jak z reklamy na ráj, jako skutečnou odměnu za naší odvahu a vytrvalost.

(Foto: redakce)