Reklama

Cohousing aneb sdílené bydlení

JUDr. Ondřej Preuss, Ph.D., 3. 8. 2017

V posledních letech se ve společnosti stává trendem sdílení životních nákladů. Sdílet se tak díky nejrůznějším službám dá celá škála potřeb, služeb nebo věcí. Hojně diskutovanými jsou třeba „taxislužba“ Uber, stále oblíbenější „bikesharing“, tedy sdílení jízdních kol v centu měst, nebo obdobný „carsharing“.

Je patrně jen otázka času, kdy k nám plně dorazí ještě sofistikovanější forma „sdílení“, tzv. cohousing.

O co přesně jde? Princip je jednoduchý. Lidé zapojení do cohousingu sice mají soukromé domy nebo byty se standardním základním vybavením, ale navíc ještě dohromady vlastní a sdílí společné prostory.

Může jít třeba o dílnu, společenské prostory či velkou jídelnu. Patří sem však i různé nástroje, které jednotliví obyvatelé běžně nepotřebují, ale hodí se jednou za čas (sekačka, projektor či robustní gril). Typický cohousingový projekt je vlastně malý blok rodinných domků s jedním společným větším domem, kde jsou společné prostory, a který obyvatelé sdílí dle svých potřeb (např. posezení, herna, bazén se zázemím).

Cohousing z pohledu práva

Český právní řád cohousing výslovně neupravuje. V zásadě se nicméně nabízí tři základní možnosti, jak cohousing právně ošetřit.

První možností je mít danou věc, ať už movitou nebo nemovitou, ve spoluvlastnictví. Toto řešení ideálně předpokládá, že si strany smluvně ošetří vzájemná práva a povinnosti k dané věci, jako například možnosti jejího využívání nebo náklady na údržbu.

Druhou a podstatně složitější možností právního zakotvení cohousingu, která se nabízí pouze pro nemovitosti, je založení bytového družstva. V takovém případě sice celý projekt vlastně patří družstvu a nikoliv přímo jednotlivým členům, každý bydlící člen však může svůj podíl volně prodat bez souhlasu ostatních. Družstva totiž nesmí ze zákona blokovat prodej členského podílu a vázat ho na jakékoliv podmínky. Pro některé skupiny cohousingu může být tento způsob nevhodný nejen pro svou složitost. Může se totiž kdykoliv zapojit „nezvaný host“. Obecně se však často v zahraničí tento model užívá. Družstvo jednodušeji zafinancuje výstavbu, jelikož na ni může získat úvěr snadněji než skupina jednotlivců. Domky či byty pak pronajímá svým členům a spravuje společné části.

Třetí možností je pak založení zvláštní právnické osoby (ať už obchodní společnosti nebo spolku), která přijetí dalšího člena podmíní rozhodnutím většiny, případně v zakládacím dokumentu vhodně nastaví systém předkupních práv.

Jakkoli zní myšlenka cohousingu zajímavě, nelze očekávat jeho „masivní“ rozšíření, a spíše tak zůstane pouze alternativou ke klasickému bydlení.