Sladká Neapol a okolí (2)

Salerno

Z Neapole se do 70 km vzdáleného Salerna přesouváme vlakem. Volíme vyhlídkovou, jeden a půl hodinovou jízdu dopravcem Trenitalia. O týden později, při cestě zpět máme v plánu jiný zážitek – vysokorychlostní trať a spoj společnosti Italo. Dráha vede povětšinou tunely, zato cesta do Neapole zabere jen 40 min a jako nejvyšší rychlost zaznamenáváme 250km/h. Skutečně svezeníčko! V tuzemsku zatím jen ve stádiu fata morgány. Mimochodem tímto vláčkem absolvujete tisícikilometrovou cestu, napříč celou Itálií, ze Salerna do Turína za necelých 7 hodin.

.jpg)

(Salerno – námořní terminál)

Salerno jako takové není nijak zvlášť zajímavé. Volíme ho proto, že je zde cenově dostupné ubytování a dobré dojezdové vzdálenosti, do míst, která nás zajímají. Salerno je známé historicky první lékařskou fakultou, botanickou zahradou Giardino della Minerva, hradem Castello di Arechi a katedrálou Duomo di Salerno. Za druhé světové války zde proběhlo vylodění spojenců a město bylo hodně poničeno.

Terasovitá předchůdkyně botanických zahrad byla založena rodinou Silvatico již ve 14. století. Matteo Silvatico chytře využil pramene vyvěrajícího v horní části pozemku a rozvedl ji do všech teras. Původně se pěstovaly byliny pro potřeby lékařské fakulty. Dnes je zahrada příjemným a klidným místem, kde se dá nejen procházet mezi záhonky. Posezení na terase s čajem a nákup přírodních produktů v shopu vedle výukové místnosti jsou osvěžením jinak celkem chladného dne středečního dne.

.jpg)

(Salerno)

Drápat se do prudkých kopců na hrad, pod kterým projíždějí denně tisíce kamionů z přístavu do vnitrozemí a táhnou se klikatými horskými silnicemi, jak novodobé karavany, se nám fakt nechtělo. Snad někdy příště. Do katedrály se však podívat jdeme. V královsky vyzdobené kryptě, samý mramor a ornament, jsou uloženy ostatky jednoho z evangelistů – sv. Matouše. Nebýt dvou školních zájezdů, které v katedrále dělají neskutečný kravál, bylo by setrvání u hrobu jednoho z tvůrců Nového Zákona celkem silným duchovním zážitkem.

Ve stotřicetitisícovém městě je jinak vše, co od něj čekáte – obchody, kavárny, restaurace s cenami výrazně nižšími, než v Neapoli. Na přímořské kolonádě je oblíbené korzo, na jehož konci stojí futuristická stavba námořního terminálu od proslulé architektky Zahy Hadid z roku 2016. Výstavba budovy se vlekla 11 let a s klasickými peripetiemi, jako navyšování rozpočtu a výměny zhotovitele nakonec přišla na 14 milionů eur. Při bližším ohledání je kvalita provedení diskutabilní a kromě pokladny na trajekty jsme v ní nenašli žádný život. Zdá se, že ne všechny moderní projekty jsou reakcí na skutečné potřeby a předražené pomníky se staví po celém světě.

.jpg)

(Salerno – katedrála)

Amalfi

Trajektem jsme v tradiční turistické lokaci za půl hodiny, busem by to trvalo hodinu. Z lodi lze navíc pořídit atraktivní fotky pobřeží, kdy se malá městečka krčí pod tisícovými horami, vše zdůrazněno čistým mořským podtržítkem. Přestože je poměrně teplo, na palubě značně fouká a proto je nutné vybavit se příručním oblečením do větru. Jedna jízda za 8 eur, denně jede zhruba 8 spojů. Ovšem jen za dobrého počasí. Při rozbouřeném moři trajekty nevyplouvají a dozvíte se to bohužel jen na místě.

Amalfi je typické turistické místo se vším všudy. Drahé jídlo, drahá zmrzlina, všude tuny suvenýrů – ponejvíce pestře malované keramiky a produktů z citronů, tahanice o nejhezčí záběry před byzantskou bazilikou sv. Ondřeje. Vstupné tři eura se ovšem vyplatí, protože interiér je skutečným zážitkem. Hlavně rajská zahrada je jako z pohádky. Na obdivovatele liturgických předmětů dále čeká výstava překrásných relikviářů. My se ovšem snažíme z turistického frmolení a ruchání uniknout a není kam, než do kopců. Strmé stráně jsou plné sadů s citronovníky, potažené zelenými a černými sítěmi. Stoupá se prudce do schodů. Desítky schodů, stovky schodů, možná i tisíce. Než se vysápeme k troskám katedrály svatého Eustacha, překonáme převýšení 300 m. To už se musí na tvaru našich pozadí projevit, je nám útěchou nad bolavýma nohama. Ovšem to ještě netušíme, že sestup po schodech je pro svalstvo mnohem náročnější, než výstup!

.jpg)

(Paestum)

Nahoře nás vítá milá stařenka s mísou citronových bonbónů. Ochotně nám ukazuje trosky a zve do opravené krypty a naviguje na vyhlídku pod katedrálou. Ptá se, odkud jsme. Chytá se až na „Čekoslovákia“, což ostatně všichni Italové. Některé věci jsou holt stále novinkami, i po bezmála třiceti letech :-) U vchodu je mistička na dobrovolné vstupné. Je jasné, že jde o stařenčino přilepšení k důchodu, kterému nelze než vyhovět. Když o dno zacinkají dvě eurové mince, letitý obličej se rozzáří a dostaneme požehnání na cestu. Žij a nech žít.

Ten týden nás čeká ještě jeden výdrap. Tentokrát na vedlejším kopci a do výšky 350 m. Míříme na Ravello. Město proslavené tradičním kulturním festivalem a strhujícími panoramaty. Nadmořská výška ovlivňuje i turistické taháky – galerie s obrazy, umělecká díla, butiky. Všechno tady působí, jak pro horních deset tisíc. Nás ale zajímá zahrada Kláštera sv. Kláry. Za 7 euro nemůžeme jinak, než vstoupit, protože nejlepší fotky se dají pořídit jen a jen tady. A když už jsme vyfuněli skoro až do nebe, nejde se jen tak otočit a vrátit se dolů. Prostředí Ravella je skutečně tak inspirativní, že se nelze divit Boccacciovi, Wagnerovi ani Lawrencovi k tvůrčím počinům, k nimž právě zdejší pobyt přispěl.

.jpg)

(Agropoli – hrad)

Paestum, Agropoli

Je sice pravda, že kam v Itálii šlápnete, tam před vámi kráčela historie a památky chráněné Unesco jsou doslova v každé díře. Ne všechny však vždycky stojí za vidění. K našim méně zdařilým výletům patří návštěva antického města Paestum, kde ovšem kromě tří poměrně zachovalých řeckých chrámů není k vidění vůbec nic. Chrámy jsou v oploceném parku, vstupenky v muzeu. Přestože je na ceníku vstupné do parku a muzea rozděleno, pokladní nám odmítá levnější vstupenku prodat a trvá na společné – do parku i muzea. Za 12 euro. To se nám zdá příliš, protože se nám do muzea plného uřvané mládeže fakt nechce. Chrámy si tudíž fotíme zvenku a jdeme se projít k moři. Je však velmi chladný a větrný den a na pobřeží to vypadá spíš jako u Baltu v říjnu. Snad jen návštěva rodinné farmy poblíž Porty Marina a úžasná canelle s domácí ricottou dokáže přebít dnešní rozpačitý zážitek.

Poslední ránu nám pak zasadí návštěva sousední Agropole. Vylidněné městečko, drobný déšť a jedna z nejhnusnějších pizz, které jsme v Itálii okusili (horší byla už jen v Pompejích). Přestože se nad městem tyčí romantické trosky středověkého hradu a to zcela zdarma, doporučujeme se výletu do Agropole vyhnout.

.jpg)

(Ravello – vyhlídka 350m nad mořem)

Zase někdy …

Přestože vánoční pohledy odeslané v prosinci z různých míst Neapole k dnešnímu dni (16. 4. 2019) stále ještě nedorazily a poslední nocleh v blízkosti Garibaldiho náměstí za moc skutečně nestál, neb Neapol nikdy nespí, těšíme se, že se do Kampánie brzo zase vypravíme. Stále jsme ještě nepokořili Vesuv a Monte Faito s lanovkou z Castellamare di Stabia. A příště si určitě i dám pozor na kapsáře, jejichž zručné a profesionálně vedené akci jsem podlehl v autobuse na Capodimonte a přišel tak z přední kapsy o bratru hezkých 50 euro. Žij a nech žít.

(foto: redakce, úvodní foto: Amalfi)