Vidět Neapol a ... (2)

Čistota a bezpečí

Před odjezdem nás zlí jazykové varovali. Neapol je mafiánské město plné hrdlořezů, po setmění se tam slušní lidé neodváží přepravovat jinak, než taxíkem. Zřejmě jde o další tradovaný stereotyp, protože naše zkušenost je úplně jiná. Ulice jsou po setmění plné lidí, hrdlořezy ani podivné existence nepotkáváme. Všichni se baví, užívají si dobrot z cukráren, atmosféra je uvolněná a příjemná. Ani ve vedlejších uličkách, temných a úzkých, s všudypřítomným vlajícím prádlem, si nepřipadáme v ohrožení. Všude chodí normální lidi. Pokud mám srovnat noční centrum Neapole a noční Václavské náměstí, vychází mi z toho jednoznačně hůř Václavák s hordou feťáků, bezdomovců a černošských prodejců drog. V Neapoli se tedy cítíme naprosto bezpečně a nezaznamenali jsme jediný incident. Situace na okrajích může být samozřejmě jiná.

Stejné je to i s čistotou. Centrum je pravidelně uklízeno, každé ráno popeláři odvezou hromady pytlů s odpadky, všude se zametá a myje dlažba. Obrázek, který jsme viděli cestou z letiště, se v centru už neopakuje. Italové sice vyhodí na ulici kdeco, ale do rána je uklizeno. Co je ovšem problém, je nedostatek WC. V muzeích, na nádražích a ve stanicích metra jsou. Tím ovšem optimistický výčet končí. Kavárničky a cukrárny často záchody nemají a tam kde jsou, je třeba jen jedna mísa bez prkýnka a to pro celý lokál, ženy, muže, personál. Setkali jsme se záchody ucpanými nebo bez tekoucí vody. Často jsem si představoval, jak by se v Neapoli tvářila paní Mařáková z hygieny Praha 7, která mě kdysi vydatně terorizovala v mé provozovně. Na komfort při svých potřebách tedy v Neapoli zapomeňte a buďte připraveni jít na záchod kdykoliv ho potkáte, protože pak se vám to už nemusí dlouho podařit.

Globalizace

Mám silný pocit, že globalizace se Italům nějak vytrvale vyhýbá, respektive, oni se vyhýbají jí. Není bez zajímavosti, že první a poslední Starbucks je ten v Miláně a dál se řetězec nedostal. Italové jsou na svoje espresso pyšní a za jiné by ho nevyměnili. K dostání je doslova na každém kroku, pěkně po italsku, na stojáka. Situace je ale stejná i jinde. Malé cukrárny, pekárny, obchůdky, večerky a další jsou stále součástí neapolských uliček. Koupit se dá čerstvá zelenina, ovoce, maso nebo ráno ulovené ryby, tak jak to známe ze starých filmů. Z řetězců objevujeme jen dvě větší samoobsluhy Carrefour a jednu místní Conrad (nevím pod jakého vlastníka patří). Za zmínku stojí zážitek v Carrefouru, kdy na malém prostoru je doslova natřískáno regály. Nakupujících je tolik, že fronta na pokladny je několikrát kroucená a vine se prakticky po celým obchodě, kterým lze příznačně projít jen úzkými uličkami. Sleduji, jak je to Italům jedno. Češi by už rostli z kůže a s nadávkami by vztekle odhazovali plné košíky. Italové jsou v pohodě, baví se a prostě čekají.

Jídlo, papání a žrádýlko

„Dobrý den,“ tlačím se s ostatními zájemci okolo vitríny plné úžasných sladkostí, jejichž jména se velice rychle učíme.

„Dobrý večer,“ důrazně mě opravuje energická černovláska. Ostatní zpozorní, ve tvářích se zračí zájem.

Já chápu a pohotově reaguji: „Omlouvám se. Dobrý večer!“

Prodavačka i její kolegové se smějí. Já jsem rád za těch pár italských obratů, které jsem se naučil. Objednávám si lahodný mřížkovaný koláč, místní specialitu – pastiera napoletana a platím. Na rozloučenou si neodpustím vtípek: „Děkuji, drahá!“ V tu chvíli se pobaveně smějí všichni. Prodavačka se loučí: „Není zač, drahý!“

V Itálii prostě vládne pohoda a skvělá nálada. A vůbec se nedivíme, protože ať ochutnáme roccocó, cannelle nebo rum babu, všechno je „perfetto et fantastico“ skvělé a vynikající. Stejně tak v restauraci těstoviny, pizza a naprosto excelentní tiramisu. V obchodech vládne obrovská nabídka úžasných sýrů a teprve po návratu si uvědomujeme, jaké přesolené podrážky se místo toho prodávají na českých pultech.

Pompeje

Zimní, potažmo vánoční období není zcela ideálním termínem pro poznávání Neapole a jejího okolí. Přístup na sopku Vesuv je uzavřen už od listopadu a to z důvodů tektonické aktivity. Stejně tak je uzavřen i kráter Solfatara se sirným bahnem a párami, a to zřejmě kvůli tragédii, která se zde stala vloni, kdy v sirném bahně zahynula rodina. Nepozorné dítě se snažil zachránit otec, pak matka, ale nakonec se všichni otrávili. Solfatara tak pravděpodobně čeká na realizaci lepších bezpečnostních opatření před svým dalším otevřením. V období vánoc nefunguje ani lanovka z Castellammare di Stabia na vrcholek s překrásnou vyhlídkou Monte Faito. Lázně a termály na ostrově Ischia jsou také zavřené, stejného mrtvolna se obáváme i na oblíbeném Capri, jelikož se nelze nikde dopátrat, zda je přístupná legendární Villa Malaparte. Takže výlet pro tentokrát vzdáváme i tam.

Sázkou na jistotu jsou tedy Pompeje. Kromě 25.prosince jsou v tomto období otevřené pořád a na nedostatek turistů si stěžovat nemůžou. Mám v živé paměti, že kdysi, jako čerstvě postpubertálnímu jinochovi mi bylo líto za vstup do Pompejí zaplatit 10.000 ITL (cca 160 Kč). Teď jsem ochotně zaplatil 15 € (390 Kč) a musím říct, že jsem si to ve svém zralém věku užil podstatně líp. Návštěva autentické římské historie je zcela výjimečným, působivým a strhujícím zážitkem. Procházka římskými ulicemi, pobyt ve vilách, na fóru, posezení v amfiteátru a nakonec i prohlídka pověstného nevěstince je něčím, co člověka vyrve současnosti a přesadí do dob dávné civilizace tak přesvědčivě, že už chybí jen ta tóga na sebe. Netřeba plýtvati slovy, Pompeje se musí zažít, doporučuji!

Varujeme akorát přes městem samotným, které je zcela podřízeno turistice, a proto se zde setkáte se všemi možnými naháněči, přesvědčovači a jinou prolhanou verbeží, která bude tvrdit, že se do archeologického naleziště nedostanete jinak, než s jejich (zaplacenou) pomocí. Jelikož je nutné počítat s dostatkem času na prohlídku – určitě 3 nebo 4 hodiny, absolvujeme oběd v místní restauraci a je to jednoznačně nejhnusnější jídlo, které jsme za celý pobyt okusili. Prostě jsme jednou podlehli usmívající se naháněčce a hned je to špatně. Ulice jsou také plné průvodců, kteří nabízejí výklad za úplatu. Ani jejich služeb nevyužíváme, takže nedokážu poskytovanou odbornost a kvalitu posoudit.

Circumvesuviana

Jedním z posledních výletů, do kterých se pouštíme, je návštěva citronového městečka Sorrento. Mé přání vyrazit na výlet lodí je vyslyšeno a tak v Porto di Napoli, na autobusovém nádraží Beverello kupujeme lístek na trajekt. Je tu spousta společností a možnost jet do řady destinací, ale ponejvíce ty hlavní – Ischia, Capri a Sorrento. Jednosměrná jízdenka je za 13 €/osobu, karty neberou. Plavba je super zážitek, venku je překrásně, modré nebe, modré moře, pobřeží nabízí kýčovité pohledy, Vesuv se tyčí ze všech směrů. Jsem spokojený. Loď navíc pluje skutečně hbitě a tak je všeho tak akorát.

Sorrento je typické malebné letovisko plné hotelů, turistů a tomu odpovídá i charakter města. Všude obchůdky, stánky a restaurace. Vše s jedinou tématikou – citrónem. Na toto téma lze zakoupit skutečně všechno možné. Od likéru, přes citronová mejdlíčka, utěrky, ubrusy, ručníky, chňapky, talíře a mističky až po citronové sprchové gely, limonády, přívěsky … My si vezeme sušenky, ručník a pár mejdlíček. Likér je chvíli taky ve hře, ale jeho chuť je nepřesvědčivá a do letadla by nám ho nevzali, tak záměr dovézt domů trochu místní tradice nakonec opouštíme.

Zpátky do Neapole se vracíme přes Castellammare di Stabia, které má krásnou městskou písečnou pláž. Sluníčko svítí jako o život, ležíme v trávě a pozorujeme poklidné moře. Nejlepší vánoce za poslední roky. Proto městečko opouštíme jen s velkou nevolí. Čas je neúprosný a nás čeká poslední velkolepý zážitek – jízda vlakem. Úzkokolejku Circumvesuviana jsem už nakousl. Jde o stařičké, otřískané, posprejované soupravy, jejichž interiér je omezený na otlučené, odřené, plastové a věkovité sedačky. Jsme velmi nedůvěřiví a v očích vtisknutou výčitku na téma zaostalosti neapolského regionu. O to vtipnější je, když strojvedoucí „capo del treno“, šlápne do pedálu a stroj se rozjede. Rozhrkaná mašina v režimu DD (spěšný vlak) totiž na oprýskaných, rezavých kolejích vyvine naprosto neuvěřitelnou rychlost daleko přes 100 km/h a tak necelých 50 km do Neapole zvládne za stěží uvěřitelnou půl hodinu. Parádní jízda a výborná atrakce, jen za 2,80 €.

Alibus

Všechno jednou končí a my si po týdnu balíme palubní zavazadlo (pozor! když se při nástupu do letadla neprotlačíte dopředu, šoupnou vám kvůli nedostatku místa v kabině příruční zavazadlo dolů, čímž veškerá výhoda cestování bez kufru přijde vniveč; po příletu si to musíte odstát u pásu). Tentokrát poslušně kupujeme lístek do Alibusu za 5 € a trpělivě postáváme před terminálem S.Garibaldi, až přijede. Lístek je přestupný a platí 90 min, můžete si jej tedy označit třeba už s nástupem do metra. S ohledem na dopravu, která v Neapoli vládne, správně nevěřím, že autobus dorazí včas. Stejně tak, než se proplete ulicemi směrem k letišti, neuběhne 15 minut, ale podstatně víc. Proto neapolské jízdní řády povrchové dopravy berte s rezervou a to dostatečnou. Při marném čekání na Alibus atakují turisty ritachtiví taxikáři. A nabízejí stejnou cenu. I to je tedy možnost, pokud už lístek netřímáte v ruce.

O dolce Napoli, zní mi v hlavě celý pobyt a musím říct, že právem. Neapol je nejen sladká, ale hlavně podmanivá, upřímná a autentická. A vidět Neapol a zemřít určitě platí. Aspoň jednou za život by ji měl navštívit každý. My tu dozajista naposledy nejsme.

(foto: redakce)